Dokumentaristika

    Dlouho jsem si přála dělat dokumentaristiku pro Paměť národa. Když se ale počátkem roku 2025 konečně u nás na jihu objevily volné doku pozice, vůbec jsem netušila, že se do toho postupem času úplně zblázním. Představte si, že přijdete domů ke člověku, který vás nikdy v životě neviděl. Jeho život mu zavdal spoustu důvodů, proč lidem nedůvěřovat. A on vám přesto uvaří kafe a hodiny vám vypráví a je v tom taková pokora, dát svoje vlastní naděje, zklamání a prohry všanc, až to bolí. 

    A vy hledáte ve střípcích příběh a snažíte se ho nevytvářet tam, kde není, a vidět ho tam, kde ho vidí člověk před vámi. Pro jednoho je důležité, aby z něj nikdo nedělal blbce a nenutil ho měnit názory jako vítr plášť, i kdyby kvůli tomu měl přijít na dlouhá desetiletí o práci, jako třeba pan Pecháček, který je neuvěřitelně vtipný vypravěč. Jinému nezbylo po tom, co ho v pěti letech odvezli od ženy, kterou považoval za mámu, nic než uchovávat si alespoň uvnitř svoji vlastní svobodu. A tak si ji uchoval, i když ho to později málem stálo život - to byl příběh pana Vlacha, který v devadesáti čtyřech letech pořád vystupuje jako harmonikář. Nebo pan Vondrášek, kterému místní komunisti uštvali tátu k smrti a který se v důchodu pustil do studia teologie, protože předtím nejdřív nesměl a pak zase neměl čas kvůli starostování. Paní Velická, která o sobě stokrát řekne, že dohromady nic nedovedla, ale mladšího bratra prakticky vychovala a zvládla setkání s kýmkoli, kdo u nich zaťukal na chalupu, ať už to byl ruský oficír, Vlasovec, uprchlice z lágru nebo maďarský voják. A další skvělí lidé...

    Ne, že bych se od nich dokázala něco naučit, ale kdybych mohla, ráda bych v sobě ukotvila útěšné poznání, že nakonec nesejde na tom, jaký kdo je, jaké má podmínky, názory nebo schopnosti. To nejdůležitější stejně vždycky nakonec je to, co udělá, nebo naopak neudělá. Utěšuje mě to v tom, že i když nejsem tak zásadová jako pan Pecháček nebo skromná jako paní Velická nebo statečná jako pan Vlach nebo schopná jako pan Vondrášek, tak jednou, až budu potřebovat něco udělat doopravdy správně, na tom možná nesejde. Sejde jen na tom, co uděláme...

    Ale stejně jsou to machři.

    A tak teď, když to vypadá, že kvůli reformě v Paměti národa ke konci roku pozice externích dokumentaristů zase skončí, jsem do toho zažraná natolik, že se po krůčkách odvažuju pustit se do vlastního malého doku projektu, který by mohl vyústit v knížku. Mám za sebou první rozhovory, první žasnutí a první dobrodružství... Ale raději nebudu předbíhat.